neděle 17. února 2013

Bílá růže v kalichu krve



                                                 Nářek u hrobky, ikona z Bizantského musea v Aténách.





Dva roky před svým přijetím do katolické církve napsala Gertrud von Le Fort (1876-1971) své "Hymny na Církev". Uvažování o církvi, o její svatosti a utrpení přinášené ve spojení s její Hlavou za hříchy světa, ale i jejích členů, je vhodným rámcem, v němž můžeme s vděčností a modlitbou doprovázet Benedikta XVI. na jeho odchodu.


Zmíněné verše jsou uspořádané jako rozhovor duše, toužící po Pravdě, s církví, která jí vysvětluje tajemství svého katolictví a lásky. Tajemství, jež v sobě obsahuje naplnění Božích zaslíbení spásy pro celé lidstvo a každého člověka zvlášť. Nacházíme se v roce 1924 a blíží se autorčiny padesáté narozeniny.

Liturgický rok

Druhá část zpěvníku nese název "Rok církve" a zjevně se vztahuje na liturgický rok (advent, vánoce, utrpení, velikonoce, seslání Ducha svatého a další svátky). Liturgický rok není jen pouhou výchovnou metodou sloužící k tomu, abychom si připomněli jednotlivé události v Kristově životě, ale je  to především způsob, jak tyto události znovu oživit a skutečně aktualizovat díky působení Nejsvětější Trojice.

Na jedné slavné konferenci Joseph Ratzinger podotkl, že v liturgickém roce "se spojují v jeden celek včerejšek a dnešek, čas a věčnost" (Proč zůstávám v církvi, 1971).
Liturgický rok je tedy oživením Kristova tajemství v naší historii, aby se mohl Bůh vydat na cestu vstříc každému z nás vždy novým způsobem a my se tak k němu mohli přiblížit a stále objevovali jeho lásku.
Později, již jako papež, píše v jednom textu o Katechismu katolické církve (2005): "V liturgickém roce prochází církev dějinami spásy v celé jejich šíři, a čtením Písma svatého v nadpřirozeném duchu, tj. vycházejíc od Ducha svatého jako autora, který ho inspiroval a nadále inspiruje, zakouší dnešek těchto dějin."

Bílá růže v kalichu krve



Ve svém prvním hymnu na utrpení vkládá Gertrud von Le Fort do úst církve následující slova: "Jsem bílou růží v kalichu plném krve" - krásnou a silnou metaforu o církvi, zvoucí nás v postní době ke kontemplaci a splynutí s Pánovým utrpením, které je cestou ke skutečnému Životu.

Proto církev duši vysvětluje, že se nemá bát fialové postní barvy, protože ta chce jen jako dobrá matka nést bolesti svých dětí. Činí tak ze srdce Kristova a rodí se z jeho pěti otevřených ran na břevnu kříže. Z tohoto srdce vytryskla krev, v níž se proměňuje víno v eucharistii. A toto tělo a tato krev Páně je tím, co dává církvi život, a proto také dává život, odpočinutí, velikost a sílu křesťanské duši.

Církev vysvětluje duši význam postní doby.

Církev mluví k duši:

"Neměj strach z mých zlatavých ornátů,
ani se nelekej žáru mých svící,
vždyť jsou to roušky mé lásky,
jako něžné ruce spočívají na mém tajemství.
Chci se ti odhalit, uplakaná duše,
abys poznala, že ti nejsem cizí:
Copak se matka nepodobá svému dítěti?
Všechny tvé bolesti jsou také ve mně! 
Zrodila jsem se z utrpení,
vykvetla jsem z pěti posvátných ran,
vyrostla jsem na stromu potupy,
zesílila hořkým vínem slz.
Jsem bílou růží v kalichu naplněném krví!
Žiji z utrpení,
jsem silou pocházející z utrpení,
jsem velkolepostí utrpení:

Vejdi do mé duše a usaď se v ní!" 
(Gertrud von Le Fort, Hymny na Církev)


Benedikt XVI., otec a pastýř církve, zakusil ve svém životě tuto sílu a velkolepost utrpení církve a v církvi. Vzal toto utrpení na sebe a podílel se tak na utrpení Ježíše - Spasitele. Nyní se v nové etapě svého života chystá i nadále následovat Pána v jeho modlitbě a odevzdanosti církvi.



                                                Giotto, Nářek (1304-1306), kaple Scrovegni, Padua (Italia)


odkaz na originální verzi ve španělštině